zpět

Višvaguru Mahéšvaránanda


paramhans mádhavananda a višvaguru mahéšvaránanda

Višvaguru Mahéšvaránanda očima Paramhanse Mádhavánandy

Životopis mého milovaného Mistra Maháprabhudžího, Lílu amrit přeložil do angličtiny a do němčiny višvaguru Mahéšvaránanda. Je to syn mé starší sestry a zároveň můj nejbližší žák, který roznáší Maháprabhudžího poselství po světě. Život svámího Mahéšvaránandy je projevem Maháprahbudžího zázraku. Venkovský chlapec z malé rádžasthánské vesničky nedotčené civilizací se dostal do evropské metropole, do Vídně, založil několik ášramů v Evropě, v Americe i v Austrálii, a tisíce žáků na celém světě ho uctívají jako svého duchovního Učitele. Ještě než se svámí Mahéšvaránanda narodil, stala se podivuhodná událost. Na začátku čtyřicátých let jsem doprovázel Maháprabhudžího do Mount Abu. Jednou, když jsme odpočívali pod ašókovým stromem, se mě zmocnily chmurné obavy o budoucnost. Maháprabhudží viděl do nejhlubších koutů mého srdce. 

„Proč se trápíš, Mádhavánando? Řekni, co by sis přál, a tvé přání bude splněno.“

Vyslovil jsem své přání jako modlitbu: „Pane Vesmíru, vyslyš mou prosbu. Mým nejvroucnějším přáním je, aby tvá milost a tvé vesmírné světlo ozařovaly celý svět. Kéž by se tvé poselství dostalo k lidem na všech kontinentech a vysvobodilo je z utrpení. Přál bych si, aby se znovu vtělila na tuto zem velká duše, která by lidi tápající ve tmě nevědomosti vedla ke světlu pravdy, předala nevědomým moudrost jógy a védánty a umožnila jim uskutečnit sjednocení átmá s paramátmá, skrze něž by došli mókši. To je, Pane, má pokorná prosba.“

Maháprabhudží mi položil svou žehnající ruku na hlavu a řekl: „Tathástu, staniž se.“

Potom mi vyprávěl o prorockém příslibu šrí Dévpurídžího:

„Když se zpupnému britskému důstojníkovi dostalo uprostřed jezera Nakkí poučení od šrí Dévpurídžího a když si v zoufalství uvědomil nicotnost hmotného blahobytu, slíbil mu šrí Dévpurídží, že ze satjalóku sestoupí zanedlouho na zem jeden ze sedmi rišiů, vezme na sebe lidskou podobu a ukáže lidstvu cestu k hodnotám, které znamenají opravdové štěstí, trvalou radost a konečné vysvobození. Riši se narodí jako chlapec a bude mu dáno jméno Mangílál. Později se proslaví pod duchovním jménem Mahéšvaránanda, a to proto, že jeho příchod přislíbil šrí Dévpurídží, zosobnění Mahéšvary – Šivova principu. Tento velký jogín a sanjásín, hrdina v obětavosti a odříkání, zřec Pravdy, se ujme úlohy šířit Nejvyšší Poznání. Skrze něho, Mádhavánando, bude vyplněno tvé přání.“

Za několik let se Maháprabhudžího předpověď uskutečnila. Ve vesničce Rúpávás (Puróhitán), dvanáct kilometrů od města Sódžát v pálijském okrese v Rádžasthánu, se narodil chlapec, jemuž dali rodiče jméno Mangílál. Mangílálovi rodiče, pandit Krišna Rám Garg a Déví Gargová, vedli život v lásce a v hluboké zbožnosti. Nesmírně se zaradovali, když jim astrolog sdělil, že se chlapec narodil za výjimečné hvězdné konstelace a že se stane vzácným jogínem, nad kterým budou bdít mohutné kosmické síly.

Už jako dítě prokazoval Mangílál výjimečné vlastnosti. Své starší sourozence, dva bratry a tři sestry, předčil bystrostí rozumu, zvídavostí a ochotou pomáhat. Volný čas trávil v modlitbách a meditacích.

Když bylo Mangílálovi dvanáct let, zemřel mu otec. Veškerá starost o rodinu spočívala na bedrech matky. Mangílál nemohl chodit dále do školy. Nebyly peníze na školné a na učebnice. Matka ovšem chtěla, aby se vzdělával, a proto ho poslala ke mně do Nipalu. Ujal jsem se synovce tak, jako se kdysi mne ujala má starší sestra. Mangílála čím dál tím více pohlcovala touha po duchovním poznání a škola ho přestávala zajímat. Naléhal na mne, abych ho zasvětil jako sanjásína.

Rozpomněl jsem se na Maháprabhudžího slova v Mount Abu, ale zároveň jsem měl na mysli sestru, která mi syna svěřila s tím, že mu poskytnu vzdělání. Nechtěl jsem jednat bez jejího souhlasu.

Pokoušel jsem se Mangílála od jeho záměru odvrátit. Dal jsem ho v Džajpuru vyučit automechanikem. Vyučil se, ale neměl nejmenší zájem věnovat se řemeslu. Vrátil se do ášramu.

Nato jsem mu otevřel v Ahmadábádu malý obchůdek Šrí Díp Nárájan General Stores, ale i tady Mangílál zanedlouho ztroskotal. Obchod ho nebavil, jeho tíhnutí směřovalo úplně jinam. Vrátil se opět do ášramu. Jeden můj žák, důlní ředitel, mu opatřil slušné místo u správy sádrovcových dolů v barmérském okrese. 

Odtamtud mi psal Mangílál jeden dopis za druhým. Psal, že mu všichni vycházejí vstříc, že mu nic nechybí, a přitom že mu chybí všechno, protože nemůže být v ášramu. Znovu a znovu mě prosil, abych ho zasvětil jako svámího. Na jeho dopisy jsem neodpovídal, protože jsem mu nedovedl zdůvodnit, proč stále váhám. Chtěl jsem, aby uzrál čas. Nakonec ale napsal Mangílál takový dopis, že jsem ho okamžitě pozval zpátky do ášramu. Přesvědčil mě, že dospěl do stavu opravdové vajrágji a že je způsobilý pro duchovní život.

Na mnoho lidí přijde občas v životě nutkání zříci se světa. Spousty těch, kteří tak bez úvahy učiní, se vrhají do neštěstí. Vláčejí se od jednoho poutního místa ke druhému, mění učitele, střídají duchovní techniky, trýzní se askezí, pokoušejí se tantrickými praktikami získat nadpřirozené schopnosti, trpí a trápí jiné, a nedojdou než ke zklamání. Řada takových případů byla ukázána v této knize. Jenom átmágján, poznání pravého Já, může vyléčit lidstvo z utrpení, a átmágján získá duchovně hledající z milosti satguruovy. Najít satgurua v dnešní době je velké štěstí a velké požehnání. Osobnosti, které si uvědomily a uskutečnily v sobě božskou podstatu, se vyskytují velice vzácně.

Mangílálovo nutkání jít duchovní cestou a zříci se světa nebylo chvilkové. Pevně se rozhodl. Poznal, že se má stát Maháprabhudžího dědicem a šířit jeho poselství. Pro tento úkol byl ochoten obětovat i život.

Sotva dostal můj dopis, okamžitě přijel do ášramu. Uložil jsem mu, aby si ještě jednou rozmyslel, trvá-li pevně na svém rozhodnutí. Varoval jsem ho před překážkami, které bude muset překonávat, upozornil jsem ho na to, jak nesmírně těžký je život v odříkání a kolik vůle je zapotřebí, aby člověk vydržel na své duchovní cestě. Vyložil jsem mu, že duchovní život znamená zničit v sobě všechny negativní vlastnosti a pohnutky.

Mangílál složil slavnostní přísahu:

„Pane, nikdy od svého rozhodnutí neustoupím a slavnostně ti přísahám, že nesejdu z duchovní cesty, i kdyby mě to mělo stát život.“

Když jsem viděl jeho neotřesitelnou rozhodnost, svolil jsem a zasvětil jsem ho jako sanjásína. Udělil jsem mu duchovní jméno Mahéšvaránanda. Uložil jsem mu přísnou anušthánu. Spočívala v tom, že musel víc než dvacet hodin denně cvičit určitá duchovní cvičení a meditační techniky. Spal na slamníku a živil se pouze mlékem a ovocem. Vlastní slova svámího Mahéšvaránandy vyjádří nejlépe duchovní zkušenost, kterou mu usilovná půlroční anušthána přinesla.

„Po šesti měsících půstu a meditací jsem měl za svítání o svátku světel, díválí, pocit, jako by mocný energetický proud projel celým mým tělem. Obklopilo a prostoupilo mě světlo milionů sluncí a prožil jsem nepopsatelnou radost, jako bych se nořil do oceánu nesmrtelnosti. Ze světla se vynořil můj Božský Mistr Bhagván šrí Díp Nárájan Maháprabhudží v průvodu božstev, světců, rišiů a muniů. Všichni jej velebili mantrou

ÓM SATJA BRAHMA ŠRÍ DÍP PARIPÚRAN NÁRÁJAN NAMAHA

Klaním se Ti šrí Dípe, jsi pravá podstata, Bůh, dokonalost!

Ve světle Maháprabhudžího jsem uzřel vesmír a poznal jsem, že všechno existuje v Něm a On existuje ve všem.

Maháprabhudží mi položil ruku na hlavu a požehnal mi. Pak řekl: ‚Synu, jsi navěky mým věrným poslem. Veškerá náboženství vedou k jednomu cíli, k jedinému Světlu. Posláním všech lidí je poznat Všemohoucího a splynout s jeho nekonečností. Většina z nich si však svého lidského poslání není vědoma. Ty jim je budeš ozřejmovat. Budeš mírnit utrpení, které prýští z nevědomosti. Budeš učit lidi, muže i ženy, staré a mladé, bohaté i chudé. Předávej lidstvu techniky božského učení – jógy. Pomáhej mu žít přirozeným životem, ve zdraví, a veď je k Nejvyššímu poznání. Služ bližním bez rozdílu rasy, národnosti a společenského postavení. Všichni jsou součástí mne. Kde jsi ty, budu i já. Poznáš mě v srdcích těch, kdo jsou mi oddáni. Mým chrámem je srdce, v němž se projevím. Takový člověk se pak stává mnou a já se stávám jím.‘“

Poté, co bylo svámímu Mahéšvaránandovi svěřeno toto svaté poslání, začal kázat a učit. V roce 1972 odjel do Evropy, aby i na Západě šířil Maháprabhudžího poselství. Založil Rakousko-indickou společnost pro jógu a védántu se sídlem ve Vídni, a tam také ustavil mezinárodní šrí Díp Mádhavánanda ášram. V mnoha dalších zemích, jako je Německo, Řecko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Jugoslávie, Česká a Slovenská republika, Kanada, USA, Austrálie, Nový Zéland, zažehl Maháprabhudžího světlo a založil nesčetná jógová centra a ášramy. Paramhans svámí Mahéšvaránanda pomohl tisícům lidí léčivou mocí jógy a svým božským věděním. Tisíce lidí přivedl k vegetářskému způsobu života a vštípil jim vědomí, že člověk přišel na svět proto, aby jej ochraňoval, a ne ničil. Ochrana života, ahimsa, příkaz nezabíjet a neubližovat živým bytostem, je svatá povinnost člověka. Svámí Mahéšvaránanda názorně ukazuje, jak vést přirozený život, důtklivě nabádá lidi, aby ctili přírodní zákony, šetřili přírodní prostředí a neničili naši ohroženou planetu. Kromě toho všeho šíří na Západě indickou kulturu. Stal se na celém světě uznávanou autoritou v oboru jógy.

Citováno z: MÁDHAVÁNANDA, Paramhans svámí. Lílá amrit. První. vyd. Praha : Mladá fronta, 2009. 335 s. ISBN 978-80-204-2103-6. Kapitola Paramhans jógírádž svámí Mahéšvaránanda, s. 256-261.